Farnost Zlaté Hory

Je libo Sonet?

 

William Shakespeare

 

Sonet LXVI

 

Už chci - vším unaven - jen smrt a věčný klid

a nemuset zas a zas poznávati,

jak je pan Nikdo samý lesk a třpyt,

jak mošnou žebráckou se za velikost platí,

jak hrubci šlapou něžná srdce v prach,

jak na rytířkost číhá smečka katí,

jak sílu obrů uhlodává strach,

jak tupost, tupost, tupost vrchovatí,

jak jazyk umění je sevřen v kleštích,

jak dobří pro lotry dřou jak mourovatí,

jak Její Jasnost Pravda sklízí leda smích,

když blbci na trůnech jsou ctěni víc jak svatí.

 

Byl bych už dávno šel, zhnusen a unaven,

jak tě však, Lásko, mám tomuhle nechat v plen?!

  

 

 66.

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,

jen nevidět, jak žebrá poctivec,

jak pýchou dme se pouhý parazit,

jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,

jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,

jak sprostota se sápe na slušnost,

jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,

jak hloupost zpupně chytrým poroučí,

jak prostá pravda je všem prostě pro smích,

jak zlo se dobru chechtá do očí.

 

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,

jen nemuset tu tebe zanechat.

 

 

 66.

Znaven, ach, znaven vším, já volám smrt a klid,

když vidím zásluhy rodit se na žebrači,

a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít,

a víru nejčistší zrazenou v hořkém pláči,

a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných,

a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku,

a dokonalost pak, budící už jen smích,

a vládu ve zchromlých pařátech panovníků,

a jazyk umění vrchností zmrzačený,

a blbost, doktorsky radící rozumu,

a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny,

a Dobro, zajaté a otročící Zlu -

tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád

kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát.