Farnost Zlaté Hory

Poutní místo Panny Marie Pomocné

Poutní místo Panny Marie Pomocné má vlastní duchovní správu, pečuje o nový poutní kostel a spravuje navíc kostel sv. Jana Křtitele v Horním Údolí.

č.účtu Duchovní správy poutního místa:3514404399/0800

www.mariahilf.eu

 

snímek5_big.jpg

 

mariahilf x_big.jpg

Kolorovaná perokresba poutního kostela kolem roku 1841.

Obrázek byl nalezen v modlitební knížce P. Filipa Ditricha.

 

 

           Jak začínala obnova poutního místa Panny Marie Pomocné ve Zlatých Horách


Vše začínalo pozvolna, ale od začátku byla patrná téměř buldočí vytrvalost při přípravě nutných kroků.

Na první pohled nesplnitelný sen jakýchsi „náboženských snílků“ o návratu starých časů nebo dokonce „nenáviděných dřívějších obyvatel“ těchto hvozdů.

Další pohledy odhalují to, co lze bez nadsázky nazvat krokem víry a to zde, v kraji několik desetiletí čištěném od tradičních křesťanských kořenů.
Po nezbytném sestavení přípravného výboru pro obnovu poutního místa, byly vypracovány stanovy občanského sdružení, zaslány k registraci a po jejich schválení  byla pod záštitou arcibiskupa Olomouckého vyhlášena sbírka na obnovu poutního místa. Sdružení pro obnovu poutního místa zadalo vypracování studie obnovení a podle ní byl vytvořen model kostela včetně kláštera. Cesty tohoto modelu byly opravdu nevyzpytatelné, protože projížděl celou republikou a byl vystavován všude, kde jen trochu projevili zájem.

Klíčovým bodem bylo nabytí pozemku o rozloze cca 5ha od Lesů ČR. I tento krok se podařil díky bezúplatnému převodu městu Zlaté Hory a následně rovněž bezúplatnému převedení do majetku Sdružení pro obnovu poutního místa Panny Marie Pomocné. Následovalo rozhodnutí o pořízení prováděcího projektu, vyřizování stavebního povolení a zahájení přípravných stavebních prací.

Pro mne bylo zásadní otázkou opuštění tehdy ještě „jistého“ zaměstnání a odchod na jakýsi „ztřeštěný“ projekt kamsi do lesa. Rozhodování velmi napomohla moje „mateřská dovolená“, neboť jsme čekali na jaře 1992 dvojčata a já jsem se staral o starší děti (4) a tak měl spoustu volného času na přemýšlení, vaření jednotvárné stravy a hlavně na posuzování projektu, pro který bylo třeba najít lidi. Znáte to: „Dejte mi lidi a já to udělám.“

Přesto, že nejsem právník, otevíral jsem (náhodně, jak už to v takových chvílích bývá) Starý a Nový zákon. První rada padla od přítele Agea a vůbec nebylo na závadu, že to řekl od konce srpna do prosince r. 520 před Kr. Stálo tam: „Výzva ke stavbě chrámu“. Honem jsem to zavřel s tím, že to je přehmat. Po nějaké době, když jsem sesbíral další odvahu, jsem obdržel radu od ještě staršího přítele Ezdráše. Tentokrát tam stálo: „Lid obnovuje službu u oltáře a klade základy chrámu“. To už jsem začínal tušit, že na tom něco bude a navíc tyto rady kdosi zákeřně přeložil z aramejštiny do češtiny. Poslední byla opět Ageova výzva (ten se mi nějak přilepil na paty): „Je snad čas k tomu, abyste si bydleli v domech vykládaných dřevem, zatímco tento dům je v troskách?“ Každý, kdo zná naši chaloupku by mohl namítnout, že tato slova vůbec nejsou určena mně, ale Ageus pokračoval:“Vystupte na horu, přivezte dříví a budujte dům. V něm budu mít zalíbení, v něm se oslavím, praví Hospodin“.

Po těchto vřelých doporučeních skončila má „mateřská“, následovala změna zaměstnavatele a nástup na nově vzniklé pracoviště „v lese“. Tam společně s Radkem poustevníkem jsme postavili staveništní buňky, vozili vodu, obnovovali křížovou cestu, starali se o brigádníky, prořezávali vedení VN, přepravovali darovaná nákladní vozidla, hledali vodu a samé podobné věci. To vše se odehrálo od června 1992 do 29.4.1993. Tento den jsme už netrpělivě sledovali první nabranou lžíci bagru a zahájení tolik očekávané stavby. No a tehdy to celé začalo. Firma pracovala, my jsme zajišťovali vše potřebné, jeden nejmenovaný nadšený dokumentarista J. Š. ze Zlatých Hor vše dokumentoval, občanské sdružení plánovalo a sbíralo potřebné peníze a to vše bylo dozorováno paní stavbyvedoucí, kterou dnes můžete vidět na mozaice v průčelí kostela.

 Pro úplnost je nezbytné dodat, že celou dobu stavby nebylo třeba brát úvěry, nikdy se nešlo do dluhů, neměli jsme k dispozici žádné dotace z EU ani státních fondů, vše provedené bylo včas zaplaceno a nic nebylo vytunelováno.

Celková částka potřebná k obnově poutního místa se vyšplhala na cca 27 mil. Kč. Činností občanského sdružení byla odhadnuta úspora ve výši cca 3 mil.Kč. Kostel byl stavěn od 29.4.1993, dokončen a vysvěcen byl v září 1995, poutní dům, neboli klášter s ambity, byl dokončen v roce 1998 a celý areál byl předán církvi také v roce 1998.

Poté byla činnost sdružení ukončena, veškeré doklady byly předány na biskupství k případné kontrole. Bývalí členové sdružení dále pomáhají při pořádání pravidelných poutí, a kde je třeba. Občanské sdružení mělo 35 členů, z toho 5 členů výboru.


                                                                                              II.

 

Těsně před zahájením přípravných prací jsme obdrželi příslib finančního zajištění dvou pracovních míst a tak jsme sehnali druhého průkopníka Radka přezdívaného "poustevník". Na otázku jestli mu nebude vadit samota v lese reagoval velmi vstřícně, něco ve smyslu, že mu samota vyhovuje a poustevnický život je jeho sen. Tak jsme společnými silami nastěhovali stavební buňky na svah před staveniště, ustavili je trochu do roviny a vykopali latrínu. Následovalo vystavění lesní koupelny s ohřívanou vodou a vanou. Radek se ihned nastěhoval a lebedil si, že takovou koupelnu ani nečekal.  Dále jsme postavili staveništní kůlnu a garáž pro milicionářské vozidlo "Robur", které jsme obdrželi darem tzv. "na pomoc církvi" od soudruhů z NDR nebo spíše od čerstvě sloučeného Deutschlandu. To vše se odehrálo od června 1992 do července 92. 

O prázdninách v roce 92 nám přišli na brigádu studenti ze sklářské školy v Novém Boru, kterým jsme zajišťovali ubytování, stravu a pracovní náplň. Snídaně a večeře měli studené příp. ohřáté, ale obědy vařily ochotné kuchařky ze Zlatých Hor a Heřmanovic. Suroviny jsme propláceli a práci věnovaly kuchařky jako svůj příspěvek na obnovu poutního místa. Se studenty jsme rozváželi kamení k jednotlivým zastavením křížové cesty a postupně stavěli ty dnes už známé kapličky. Jednu si studenti postavili úplně sami se svým profesorem matematiky a dnes nese číslo 12. Kapličky jednotlivých zastavení se stavěly téměř všechny, 10 a 13 stačilo pouze opravit a doplnit kamení.

 

Na jaře 93, jsme vyřezávali původní lipovou alej před kostelem. Jednalo se o zanedbané vesměs duté, nahnilé kmeny s přerostlými korunami. Kmeny těchto stromů byly doslova přecpány desítkami vrstev hřebíků. Z dobových fotografií vidíme, že kmeny procházely původními prodejními stánky před starým kostelem a střešní lepenky byly přitloukány hřebíky ke stromům.

I ostatní náletové dřeviny jsme odstraňovali, aby staveniště bylo připravené. Během jarních měsíců bylo nutné ještě odlesnit prostor pro sloupy elektrického vedení od štoly "Mír".

K tomu se váže zajímavá příhoda. Když jsem urgoval odlesnění u Z. Smítala (vedoucího střediska těžby a dopravy Lesů ČR), mával zamítavě rukou a říkal "nic se kácet nebude, všechny síly jdou na kůrovce" a poněkud smířlivě dodal "modli se, ať začne sněžit a kůrovec počká". To řekl ve čtvrtek dopoledne koncem února nebo začátkem března roku 93. Počasí bylo jarní, nestálé a ten samý den odpoledne začalo sněžit. V pondělí ráno volal do telefonu "hrnečku dost". Bodejť, protože za těch pár dnů napadlo cca 1 metr sněhu a těžaři museli od kmenů odhazovat sníh lopatami, aby nenechávali vysoké pařezy. Když skáceli velký buk a on jim ve sněhu zmizel, že nemohli ořezávat větve, byli nešťastní, že si moc nevydělají. Kůrovec ale skutečně počkal. Později mi Zdenek řekl, že jsme se zase tak moc nemuseli modlit, že stačilo trochu.

 

Ten metr sněhu roztál do poloviny dubna a 28.4.2003 se dostavil pan Bohumír Riegel se svým nádobíčkem a vytyčovali jsme nový kostel. Vápnem jsme vysypali obrys kostela, postavili výškové lavičky pro další zaměřování. Druhý den přijel průzkumácký bagr, buldozer, tatra a první lžíci zachytil pohotový filmař Pepa Šmoldas. Nervozita u prvního výkopu je znát na těch záběrech i dnes. Následovalo nekonečné betonování, navážení vody, každodenní startování klikou generátoru (ze závodu Rudné doly) na pohon míchaček. Současně vytyčovala firma vedení vysokého napětí a rozvodné závody stavěly cca 2 km nového vedení el. proudu. Někdy v červnu jsme generátor s úlevou vrátili a odebírali elektřinu ze sítě. Na fotografiích z pouti v září vidíme stavbu zhruba v polovině zdiva a po montáži střešních nosníků (od místní firmy M. Petříka) se zastřešení prkny a lepenkou protáhlo až do zimního období. Poslední části krovu kostela se dodělávaly skutečně až ve sněhu.

                                                                                                                                                                            VZ.

 

 

 

16.února 2002 se v Horním Údolí na Zlatohorsku setkali členové stavebního odboru Ostravsko - opavského biskupství  s představiteli jesenického regionu - Ing. Milenou Novotnou, přednostkou OkÚ Jeseník; Vladimírem Začalem, starostou města Zlaté Hory a P. Stanislavem Lekavým, který byl pověřen biskupstvím, aby se ujal záchrany vzácného novogotického kostela sv. Jana Křtitele. Schůzky se zúčastnili také mladí inženýři Jiří Roubík a architektka Blanka Roubíková, kteří předložili návrh na obnovu kostela.

O rekonstrukci kostela projevili zájem i obyvatelé z Horního Údolí a ze vzdálenějších míst.

Kostel sv. Jana Křtitele z roku 1888 - dominanta obce - je postaven z lomového kamene a jeho vnitřní vybavení je dílem  místního řezbáře a malíře Reimunda Kutzera a jeho syna. Koncem 20. století přestal kostel sloužit věřícím a byl zcela uzavřen. Dřevěný mobiliář, varhany a věžní hodiny jsou poznamenány přetrvávající vlhkostí kostela, zatékáním poškozenou střechou i vandalismem.

 

 

 

 

 

snímek12 (2)_big.jpg

 

 


 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 


V.Z.